Když malé dítě z ničeho nic před spaním začíná bouchat hlavou o postýlku, rodiče se převážně velmi vyděsí. Začínají přemýšlet o různých psychických poruchách a obávat se nejhoršího. Přitom podle různých výzkumů se jedná o celkem rozšířený jev, který se objevuje přibližně u jedné pětiny dětí, převážně u chlapečků. Nejčastější výskyt bouchání hlavičkou o postýlku (polštářek, zeď či hračky) je před koncem druhého roku života, do třetího v naprosté většině případů vymizí.
A jaké jsou příčiny tohoto docela divného chování? Mohou být opravdu velmi různé. Ačkoliv se nám to může zdát divné, velmi často se dítě tímto způsobem prostě uklidňuje. Rytmický pohyb miminku připomíná kolébání v kočárku nebo v maminčině náručí. Jindy to zase může být alternativa dospělého bouchnutí rukou do stolu. Dítko ještě neumí vybít své emoce nějakými „rozumnějšími“ způsoby a tak prostě mlátí hlavičkou o cokoliv. Také je to někdy reakce na bolest, se kterou si ještě neumí poradit. Nejpravděpodobněji tímto způsobem odvádí pozornost například od rostoucího zoubku a nebo nějakého zánětu v uchu či v krku. Někdy je toto jednání způsobem, jakým chce mrňous upoutat pozornost svých rodičů, kteří se věnují jiné, pro něj nezajímavé činnosti. A nebo něco od nich potřebuje a zkouší novou metodu, protože podvědomě již tuší, že maminka s tatínkem zareagují okamžitě ve chvíli, kdy vidí, že by si mohl ublížit. Samozřejmě může jít i o nějakou psychickou poruchu (nejčastěji nějakou formu autismu), ale týká se to opravdu jen zlomku případů.
Reakce rodičů na bouchání hlavou o postel či jiné předměty by měla být klidná a vyvážená. Samozřejmě na začátku se ujistíme, že si nemůže nijak ublížit, například o šroubek, hřebík nebo větší třísku. Takovou kontrolu jeho pelíšku bychom měli dělat několikrát za měsíc, protože nárazy mohou postel poškodit. Můžeme také dřevěné části obalit nějakou látkou či tenkým molitanem, aby nárazy tolik nebolely a bouchání nebylo tak hlučné. Z okolí postele odstraníme předměty, které by díky vibracím mohly spadnout do pelíšku a ublížit dítěti. Také bychom měli miminko pozorovat, jestli jeho chování nevyvolává nějaký konkrétní impuls, jako například jídlo, pití, způsob zábavy či televize a nebo jestli to naopak není reakce na nudu a nedostatek zábavy či aktivity. Pokud už umí mluvit, jemně se ho vyptávejme. Samozřejmě ne otázkou, proč to děláš, na to se rozumné odpovědi nejspíš vůbec nedočkáme, ale spíše jestli ho něco netrápí a nebo nebolí. Pokud je bezpečí dítěte zajištěno, spíše pozorujme co dělá a nepřibíhejme k němu okamžitě. Když zjistí, že je to nejlepší metoda, jak stáhnout k sobě rodiče, bude to dělat častěji a také v jiných situacích. Do postele dávejme dítě uklidněné. S lékařem bychom měli situaci konzultovat ve chvíli, kdy mrňous bouchá hlavou čím dál tím častěji a nebo si přitom vyloženě snaží ublížit.