Asi každému je jasné, že těžce nemocný člověk potřebuje nejen co nejlepší lékařskou péči, ale také naši psychickou podporu. Aby byla účinná, musíme postupovat s velkou empatií, moudře a pokud možno také s klidem, i když to ne vždy je úplně snadné, zvláště pokud máme k nemocnému opravdu velmi blízko. Řídit bychom se měli podle několika prostých zásad.
1. nemocného bychom měli povzbuzovat. Přirozenou reakcí těžce nemocného člověka je smutek, lítost a strach. Úplně odstranit je nelze, ale když ho budeme pravidelně ujišťovat, že všechno by mělo dobře dopadnout a že medicína dělá neustále velké pokroky, rozhodně se bude cítit lépe. Také bychom ho měli ujistit, že s ním budeme trávit co nejvíce času (a nejen ujistit, ale i v rámci možností to musíme splnit).
2. neměli bychom se bát klást otázky. Nemocného se ptejme na to, jak mu pomoci, co ho trápí nebo například i co nechce, abychom dělali. V počáteční fázi onemocnění je možné, že nám nebude chtít odpovědět a nebo nás přímo pošle do tak zvaného háje. V takové je rozumné se s úsměvem stáhnout a počkat na lepší moment o nějaký den či týden později, kdy decentně své otázky zopakujeme a nemocnému vysvětlíme, že máme o něj starost.
3. nemocný by měl cítit, že ho chápeme. Chybou je poučování či peskování a různé mudrování, že si to moc bere nebo prožívá. Místo toho mu říkejme, že jeho situaci rozumíme a podporujeme ho. Také je dobré ho nechat tak zvaně vyplakat. Ať se nám svěří se svými starostmi, díky tomu se mu výrazně uleví. Je dost pravděpodobné, že se občas budeme muset postavit čelem hněvu nebo frustraci nemocného. Neberme si to osobně, pokud možno nereagujme a nehádejme se.
4. důležitá je i poctivost. Pokud budeme nemocnému říkat, že všechno je v naprostém pořádku a on přitom uvidí v koutcích našich očí slzy, jen mu ublížíme. Závažné informace můžeme případně mírně „odlehčit“ doporučením z prvního bodu, takže nezapomínejme ho upozorňovat na fakt, že medicína se neustále vyvíjí a léčba se pořád zlepšuje.
5. jestliže se na léčbě podílíme i finančně, touto informací nemocného pokud možno nezatěžujme a nebo mu říkejme, že vše je v naprostém pořádku. To samé se týká např. pravidelných návštěv, kvůli kterým jsme museli měnit program či se uvolnit ze zaměstnání. Nemocný by neměl mít pocit, že je pro nás zátěží.
6. o nemocného bychom měli pečovat a být mu pokud možno na blízku, na druhou stranu z něj nesmíme dělat naprosto neschopné mimino. Měl by dělat sám všechny aktivity, které bez problémů zvládá a které chce dělat. Pokud mu budeme vše brát z rukou a všechno dělat za něj, může se začít cítit naprosto zbytečný a také ponižovaný.
7. pokud chceme, aby těžce nemocný byl v co nejlepší psychické pohodě, musíme v ní být také i my. Každý má své vlastní metody, jak si radit v takových situacích, obecně většinou pomáhá rozhovor s někým blízkým či případně pár dní volna. Pokud budeme cítit, že je situace příliš náročná a nejsme schopni ji sami zvládnout, vyhledejme odborníka. Rozhodně to není žádná ostuda.